Ten den jsem měla být opět zkoušená z fyziky. Vždycky jsem se předem třásla, i když nemusela, protože paní, co snídala z vlastního tupé a bez okolků lhala z okna, nerozuměla fyzice o nic víc než já. Nebyla přestávka, přesto jsem se procházela po chodbách, což se nesmělo. Pan ředitel, slizký jako ten soused, jehož manželka hrála tak teskně na piano a přitom žila s vlastními výkaly, čehož soused ani trochu nedbal, i když dbát mohl…tak tenhle zlému chlápkovi podobný ředitel se po chodbě procházel zrovna tak jako já. Nikdy předtím jsem si nevšimla, že by místo ruky měl, vlastně jeho ruka byla takový růžolící pahýlek, končící někde v oblasti loktu. Na jeho konci byla naražená hlava, identická s ředitelovou, alespoň to jsem si myslela, než ředitel promluvil. Překvapivě vlezlým tónem mě představil druhé hlavě. Byl to jeho dementní bratr, kterého venčil, protože v ústavu, který nebyl nic jiného než juke-boxu podobný automat, měli prázdniny. Nebylo jak potřást jeho pravicí, žádnou neměl, symbolicky jsem tedy potřásla pravou obroučkou jeho zlatých lenonek. Pak už jsem jen sledovala, jak hlava hopká po křeččím terariu ve snaze vypudit ze sebe veškeré vnitřnosti tak, jak se to dělá s chobotnicemi, když jeden chce docílit toho, aby se jejich chapadla přestala hýbat. Snad už byl dovyprázdněn, když jsem se rozesmála, protože připomínal legrační slepičky na klíček, se kterými jsem si hrála, když jsem se za chobotnicemi vypravila na ostrov, vzdáleně tak krásný, ve skutečnosti celý vyrobený ze zapomenutýh pet lahví…

Advertisement